Tým

Anna Voňavková, zakladatelka, koordinátorka a lektorka

ziti_2016_10_avŽití není normální školka. Vlastně asi není ani normální lesní školka. Uvědomila jsem si to až po půldruhém roce fungování, kdy jsme nasbírali množství zpětných vazeb i zkušeností s prací s dětmi. Zejména s těmi, které potřebovaly individuální přístup. Raubíři nebo naopak totálně tiché vody, děti, které byly zcela závislé na plné přítomnosti rodičů i ty, které se do školky začlenily naprosto jednoduše a okamžitě. Ještě ve třiadvaceti jsem se dětí bála. Cítila jsem k nim tak velký respekt a úctu, že mi tento postoj bránil s nimi vcházet do bližšího kontaktu. Věděla jsem, že do mě vidí, že si ve mě můžou číst, že v jejich přítomnosti jsem totálně zranitelná a že nezbývá než se úplně otevřít čemukoli, co přijde. Cestu k dětem mi otevřela až moje neteř Julie. Byla to láska na první pohled, všem jsem o ní vyprávěla a i teď, když už chodí do druhé třídy, mám slzy v očích, když si na ni vzpomenu. Je to dojetí a velká vděčnost tomu, že mě naučila se nebát dětí a otevřela tak nejen cestu pro mé vlastní děti, které přišly vzápětí, ale právě i pro lesní školku, která je vyjádřením mého postoje k životu. S příchodem mého syna Kristiána jsem začala studovat různé výchovné přístupy, přečetla mnoho knih, absolvovala semináře, pracovala ve školkách založených na různých směrech, až jsem došla k tomu, že potřebuju vytvořit naše vlastní prostředí plné života, kde se s dětmi budeme setkávat a tvořit společný prostor. Sama si z těchto přístupů vytvářím svůj vlastní tak, abych byla autentická, využívala jejich pozitiva a využila také svého potenciálu – schopnosti empatie a napojení se na děti, pochopení jejich vnitřního světa. Chci je podporovat v jejich rozvoji a být jim k dispozici, nabízet činnosti tak, aby samy mohly objevovat a zažívat svět a vytvářet jim přátelské a bezpečné prostředí. Pracovala jsem s dětmi ve skautu, vedla jsem oddíly i táborové programy, s předškolními dětmi jsem pracovala ve Cvrčku v Pyšelích, připravovala jsem program pro děti v uprchlickém táboře na Blízkém východě.

Jana Hanzlová Slaninová, zakladatelka, koordinátorka

Jana Hanzlová Slaninová

Přírodu miluji, vždy jsem k ní měla blízko. Čerpám z ní ten blahodárný klid, energii a vše krásné, co nabízí. Její nekonečná rozmanitost mě dokáže vždy překvapit – stejně tak jako děti.
A právě spojení dětí s přírodou je ten největší zázrak, který znám. Dokáže odbourat všechen stres a napětí, které si děti z běžného života mohou nést. Během vteřiny se z nich stanou malé rošťandy a rošťáci, plní energie, úsměvu a fantazie. Ta nespoutanost a volnost, ten radostný záblesk v jejich očích při skotačení přírodou, to nadšení z poznávání všeho nového je pak ohromující. Já sama mám možnost to sledovat u svých dvou synů. Díky nim jsem se začala zajímat o různé druhy vzdělávání a výchovy dětí, absolvovala jsem kurz Respektovat a být respektován a vždy, když je to možné, jdu cestou alternativní medicíny a osobního rozvoje. A kdy jsem o lesní školce začala přemýšlet? Je to už skoro čtyři roky, ale vidím to živě jako dnes. Bylo léto, slunce pálilo, děti si hrály v bazénu a my s Aničkou jsme zklamaně řešily situaci, že se naše děti nedostaly do jedné lesní školky. Tak padla otázka: Proč nezkusit udělat malou lesní školku tady u nás v Senohrabech? A tím vznikl náš velký sen, který si teď plníme a těšíme se, že se z něj budeme radovat společně s vašimi dětmi.

Michaela Svobodová, průvodkyně dětí a lektorka jógy, komunikace s rodiči, stravování

Míša

Míša

Na dětech zbožňuji jejich upřímnost bez obalu, lásku bez podmínek, smích bez důvodu. Můj vztah k dětem se výrazně změnil ve chvíli, kdy se narodila o patnáct let mladší sestřička a já jsem s ní trávila většinu volného času. To ona mě toho spousty o dětech a vlastně i o mně samotné naučila. Její přítomnost mě přivedla k alternativním metodám, jak s dětmi komunikovat a pracovat. Líbí se mi způsoby, které v dětech podporují kreativního ducha a jejich přirozenost. Inspiraci sbírám především v přístupu Naomi Aldort. Uvědomila jsem si, jaká moudrost v dětech spočívá a že naše učení a obohacování je vzájemné, proto s nimi ráda trávím čas. S dětmi jsem začala pracovat již při studiu na gymnáziu, několik let jsem jezdila na letní sportovní tábory jako vedoucí a vytvářela zábavný program. Momentálně jsem chůvou několika dětí v Praze. Svým studiem sociologie a absolvování předmětů jako je vzdělávací politika jsem si rozšiřovala znalosti ohledně alternativních přístupů ke vzdělávání dětí. Velice mě například zaujal koncept Summerhillské školy nebo montessori pedagogiky a moc ráda takové cesty podporuji. Lesní mateřské školky pro mě představují těž novou alternativní cestu a já jsem vděčná, že se mohu do tohoto konceptu zapojit a být obklopena přírodou a dětskou radostí. Se svou sestrou často cvičím acro jógu a tak i s ní se mohou děti v Žití setkat a vyzkoušet si ji.

Petra Milsimerová, průvodkyně dětí

Cesta do Žití je pro mne jako cesta domů…
Na místo, kam se pořád vracíte a přemýšlíte, jak je vylepšit, utvořit, pozvednout, zasadit, zkrásnit, a to ve všech slova smyslech – hmotně i nehmotně. Na místo, kde je vám dobře, kde se potkáváte se spřízněnými lidmi… Místo, které tvoříte společně s druhými, s dospělými i dětmi… Místo, kde se každý může ozvat a vyjevit druhým své potřeby a bude mu nasloucháno.

K Žití mě zavedla snad náhoda… ale snad prostě jen běh života. Protože všechno je prostě tak, jak má být. Po několika letech práce (2011-2014) v lesních dětských klubech alias lesních mateřských školách (kolem Prahy či v Praze) a založení a provozování jednoho takového klubu v Praze v Ďáblickém lese (2014-2015) jsem se stěhovala na ves nedaleko Senohrab. O vznikající lesní školce v Senohrabech jsem slyšela, a tak „proč se nezkusit poptat po práci?“, protože ono bydlet na vesnici a dojíždět do lesa do Prahy se začalo zdát tak trochu „namáhavé“. Zakladatelky Žití Anna a Jana souhlasily, domluvily jsme se na spolupráci, a tak jsem měla možnost stát u počátku toho, čím je teď Žití. Musím tedy více než ocenit, kam se posunulo. Ať už se to týče zázemí (je až neuvěřitelné, že na místě, kde stála malá stará chatička, je nyní po necelých třech letech super nový Dům Žití), či přístupu ke školce, dětem, organizaci, svobodě. To, co se na počátku zdálo jako pokus o „další lesní školku“, má nyní svou svébytnou hodnotu a povahu. Více než jen lesní mateřskou školou či lesním dětským klubem chceme být komunitou, společenstvím, kmenem. Chceme dávat dětem i dospělým prostor ke svobodnému prožívání a činnosti. A to je to, co jsem hledala. Svobodou nemyslím život bez hranic, jak to někteří chápou. Svobodu v přístupu k dětem vidím v tom, že jim jdu příkladem a nesnažím se je vzdělávat a učit. Ale pokouším se s nimi prožívat svět a nahlížet jej i jejich očima; na oplátku jim nabízet svůj pohled a pravidla žití hledat společně tak, aby byla přijatelná pro všechny.
Velkým učitelem mi je můj dvou a půl letý syn Tomáš, který se s vlastním názorem na svět podle mne již narodil 🙂 (pokud si někdo chcete popovídat o dětech rozených koncem pánevním, ráda s vámi posdílím). Inspiraci pak hledám u Svobodauceni.cz a jimi přeložených textů Petera Graya a v přístupu Naomi Aldort. Velmi se mi líbí možnost ukázat dětem běh roku (slavnosti) a rytmus týdne a dne tak, jak s tím pracuje waldorfská pedagogika. Z Montessori pedagogiky oceňuji především důmyslné pomůcky zprostředkovávající dětem zkušenosti z různých oborů, ale oproti heslu ze stránek společnosti Montessori ČR, že „Montessori znamená vědět, co děti potřebují“, nechávám dětem ráda svobodu v nakládání s těmito pomůckami a vedu je při činnosti s nimi dle toho, co potřebují. Čekám, až mi to sdělí, až své potřeby vyjádří, i kdyby to bylo, že opravdu chtějí ukázat, jak s danou pomůckou zacházet. Děti totiž dokážou vymyslet neuvěřitelné věci, a pokud to není nutné pro záchranu života, tak jim dávám ráda možnost objevovat svět a to, jak funguje.
Pracovala jsem také jako dobrovolník s dětmi z dětských domovů a kojeneckých ústavů. Z klasického školství mám zkušenosti jako asistent učitele na základní škole – rok a půl při práci s dívkou s mentálním handicapem, rok při práci s autistickým chlapcem – a jako lektor angličtiny v mateřských školách. Anglický jazyk jsem také několik let učila v dětských kurzech v jazykové škole v Říčanech. Ve svých předešlých působištích jsem se setkávala i s lidmi s tělesným handicapem (osobní asistence), seniory (koordinátorka dobrovolníků v Domově Sue Ryder) či s dětmi s vážným onemocněním a jejich rodinami (Nadační fond Klíček a jejich dětský hospic).
Moji velkou láskou jsou koně a až poník, který se k nám letos přistěhoval, trochu zmoudří (resp.zestárne :)) , ráda ho s vámi a vašimi dětmi seznámím.

Františka Nešporová, průvodkyně dětí

Svůj příchod a láskyplné přijetí do školky, a to jak od týmu, tak i dětí, považuji za neuvěřitelný dar a zázrak.

Se zakladatelkou Žití, Aničkou, se znám bezmála osm let. Během studia vysoké školy jsem měla možnost hlídat její vlastní děti. Nikdy nezapomenu na to, s jakou přirozeností mě celá rodina přjala a považovala téměř za dalšího člena domácnosti 🙂 Sama pocházím z početné rodiny, jsem nejstarší ze čtyř dětí a od malička jsem tak k mladším lidem mela vztah a těšila mě jejich přítomnost. Nevěděla jsem však, že mě čeká ujít velký kus cesty, abych se učila chápat, přijímat, nesoudit jednotlivé výchovné metody a zároveň si více uvědomovat, proč chci přistupovat k dětem více svobodněji a bez výhrad a zvědomovat si i své vlastní vnitřní motivace.

Velkou inspirací pro mě byla právě možnost pozorovat Aničku a její přístup k vlastním dětem Ačkoliv jsem mu ze začátku nerozuměla, napadalo mne často: ,,Aha, tak ono to jde vlastně i takhle a děti vypadají šťastné, cítí se být pochopené i se svými vzteklými náladami, pláčem, to je Ono!“ Během dvou let pravidelného hlídání Kristiána a Mariánky jsem se naučila především to, že pokud nedůvěřuji dítěti, nedůvěřuji ani sama sobě. Že pokud mi vadí, že se dítě vzteká, odráží to mou vlastní bezmoc a neschopnost si dovolit zavztekat se. Že je normální se smát a ve stejný moment plakat Že mi čas s dětmi utíká neuvěřitelně rychle a nechápu, že je to moje práce. Že mě byví sklouzat se s dětmi v zimě po zadku ze svahu a nemusím si připadat trapně, že baví-li mě něco a pokusím se to dětem přiblížit, může je to bavit stejně ne-li více a ještě je napadne spousta báječných vychytávek. Že se mohu od malých lidí tolik učit a těšit z jejich přítomnosti ve stejný moment.

Žití vděčím za to, že se zde doopravdy žije a to přirozeně, přijímajícím a láskyplným způsobem. V Žití se máme s ostatními lektorkami rády, snažíme se plně využívat našich jednotlivých obdarování, podporovat se , děkovat si a vážit jedna druhé. A díky tomu, myslím, děti cítí, že mají pevné zázemí a že stejně jako se chováme jedna k druhé, přistupujeme i k nim.

Ilona Melicharová, průvodkyně dětí

Žití se mi stalo novou rodinou.

Miluji práci s dětmi a před rokem, když jsem se natrvalo odstěhovala z Prahy do Senohrab, zdálo se nereálné, že se k této činnosti ještě vrátím. Osud tomu ale chtěl jinak a já se stala hrdou členkou lesního kmene Žití a to nejen jako průvodkyně dětí, ale také jako grafička, která připravuje nové logo a podílí se na výzdobě prostor. V Praze jsem pracovala jako grafička v reklamních agenturách. Po dvaceti letech jsem ale zatoužila po větší harmonii, klidu a životu v přírodě. Rozhodla jsem se ke zcela zásadní změně ve svém životě, opustila svět reklamy a založila Zevlounov.cz, první neklamní agenturu. Mýmy klienty se staly především neziskové projekty a to mi pomohlo “zabrousit” do zcela jiných vod než doposud.

Vychovala jsem dvě děti, Jakuba a Klárku. Dnes už jsou dospělí a mně tak vznikl prostor pro seberealizaci i koníčky, na které jsem při výchově dětí a chození do zaměstnání neměla tolik času. Začala jsem šít Chlácholíky, terapeutické hračky a také jsem začala pracovat jako lektorka keramiky v pražských školkách. Jako keramička jsem ve školkách strávila tři roky a zjistila, že je to jedna z mých cest, která mě dělá šťastnou. Již pět let také spolupracuji s A centrem, které pečuje o zdravý vývoj dětí již od prenatálního období. Pečujeme o těhotné a kojící ženy, pořádáme různé přednášky o zdravé výživě, o vlivu těhotenství na zdravý vývoj dítěte a jedním z našich hlavních záměrů je docílit průlomu v českém porodnictví, aby se těhotenství přestalo vnímat jako „nemoc“, ale jako zcela přirozený proces.

V Žití se cítím skvěle, mohu s dětmi realizovat různé tvořivé aktivity, jako je háčkování, keramika, kreslení a další tvoření pro zlepšení jejich motoriky. U toho si také hodně povídáme a děti se krásně uvolní. Velikou výhodou je, že trvale bydlím nedaleko v lese, takže když nám přeje počasí, můžeme jít na procházku do mého domečku, kde mám na zahradě hodně bylinek a děti se učí je poznávat. Zcela rezonuji s filozofií lesního kmene Žití, vstřícnému přístupu k dětem a respektování jejich individuálních potřeb.

Barbora Gabrišová, hudební průvodkyně dětí

Jako učitelka jsem pracovala jen krátkou dobu po studiu pedagogické fakulty. Po mateřské dovolené jsem se léta věnovala polygrafii a reklamě, ale k dětem mě to táhlo pořád. Pak jsem se docela náhodně seznámila s lesní školkou Žití a bylo jasno. Práce tady mě úplně nadchla. Líbí se mi, že dětem necháváme volný prostor, že zůstávají samy sebou a užívají si své krásné dětství v přírodě.
Jsem také zpěvačka a hraji na kytaru. Dětem se to moc líbí a písniček, které si zazpíváme pro radost, je na tisíc…