Archiv rubriky: Blog

Poslání průvodce? Být dětem k dispozici

Poslední dobou jsem tu spíše než přírodu, les, přírodní pedagogiku, zmiňovala „sebeřízení“ či „sebeřízené vzdělávání“… Dnes se ale díky sebeřízení dostanu i k přírodě 🙂

Malujeme bránu, zástěrky jsme si sami batikovali.

…čím více času trávím nyní v době uzavření klubu především se svým čtyřletým synem Tomem, tím více si uvědomuji, jak potřebuje hlavně svůj prostor, možnost poznávat svět a hlavně být mnou tzv. „viděn“ (chcete-li raději „vnímán“), jak moc potřebuje dostávat odpovědi na své otázky, jak moc potřebuje reakci na své zvolání „Mamííí“ a plnou pozornost, která tuto reakci provází (tím nemyslím, že si jako dospělí nemůžeme nastavit hranici, kdy opravdu reagovat nejsme schopni či nechceme – dítěti to ale je dobré vysvětlit a ne jej jen odbýt, že nyní nemáme čas, či že náš ruší).

Jsme díky tomu, že bydlíme na vesnici, hodně venku, ale o přírodě si povídáme někdy třeba i v autě. Jako včera, kdy se mne Tom při koukání ven z auta zeptal: „Mami, proč je v přírodě tolik stromů?“ Také již v lese zjistil, že některé stromy uschnou, a proto buď spadnou samy nebo je lesníci kácí (kvůli kůrovci), a tak další otázkou bylo, jestli ty stromy, co mají listy, jsou mokré, když nejsou suché (logická úvaha, že 😉). Měli jsme z toho pěknou desetiminutovou diskuzi o stromech a cesta v autě nám pěkne uběhla…

Marie Montessori u dětí pozorovala a popsala tzv. senzitivní (tedy citlivá) období – tedy období tzv. zvýšené vnímavosti, kdy dítě má zájem o získání určité schopnosti, dovednosti. Někteří psychologové tomu říkají „časové okno“ či „okno příležitosti“ a tvrdí, že pokud dítě nepodpoříme v daném časovém okně v jeho zájmu (např.ve 4 letech v zájmu o čtení), bude těžké jej této dovednosti později naučit. Vyvíjí se řada pomůcek, jak děti naučit to, čeho jsme si všimli, že je právě zajímá.

Říkám si, proč nebrat celé dětství (nebo možná celý život 😉) jako jedno dlouhé senzitivní období a nenechat děti (i sebe samé) hledat, který zájem chtějí opravdu prohlubovat a o který se jen tak lehce otřou (třeba jim v tu chvíli stačí desetiminutový rozhovor) ?

Rudolf Hettich, o kterém jsem sem již psala, věnující se přírodní pedagogice, na svém semináři v lednu 2020 říkal:

„ Děti jsou vždycky zvědavé – zajímají se o to, co připravíme. Ale, co se chtějí naučit, tak to si děti vybírají samy. My si myslíme, že jsme odborníci a vlastně bychom chtěli často raději malé dospělé než děti.
To hezké na přírodě je, že děti jsou vždycky činné. Příroda přijímá děti, jaké jsou. A to je pro nás dospělé obtížné. Nechat děti takové, jaké jsou. Děti nás venku nepotřebují. “

Za mne bych dodala: Bez našich očekávání, animací, vzdělávacích aktivit, dobře míněných rad, hodnocení, s respektem k jejich osobnostem.

Možná se zeptáte: A k čemu tedy je třeba v lesním klubu právě dospělý průvodce?

Rebeca Wild v jedné knize napsala: Být dětem k dispozici.
A já to také tak cítím.

A o tom je právě to umožnění „sebeřízení dětí.“ Dospělý není animátorem, ale je k dispozici.

😉🤔❤️

Cítíte ten rozdíl?

Petra

Děti jsou přírodou

„PŘESTAŇME DĚTI NUTIT SE CÍTIT ODDĚLENĚ OD SEBE SAMÝCH A NECHME JE BÝT HROU, PŘÍRODOU, SVĚTEM.“

Na konci ledna jsem absolvovala úžasný seminář Přírodní pedagogiky s Rudolfem Hettichem (pro německy mluvící odkaz zde https://www.hettich-umweltpaedagogik.de/) .

Tento pán (je mu 67 let) se zabývá přírodou a dětmi a v souvislosti s tím samozřejmě i dospělými (protože dospělý jsou těmi, kdo v dnešní době „mohou“ dětem „přírodu“ umožnit, a skrze děti i sobě samým).

Byl velmi inspirativní. Ráda bych s vámi sdílela v této době, co mne u něj oslovilo.

Ten seminář probíhal téměř celé tři dny v lese (do místnosti jsme šli jen vždy v podvečer, když pan Hettich chtěl něco promítat).

Zeptal se nás, účastníků semináře (všichni jsme měli co do činění s lesními školkami či kluby, a tak jsme děti v přírodě zažili již mnohokrát): „Co si myslíte, že děti dělají, když přijdou do lesa/do přírody?“

Samozřejmě jsme odpovídali, že se učí, že si hrají…. a mnoho dalšího.
A on povídá, že prostě jen realizují své potřeby. Že děti ve všem, co dělají, realizují své potřeby. Že žijí své životy a naším úkolem je: prostě jen je nechat být dětmi. Děti neoddělují život na hru a učení; to děláme my dospělí…. děláme to dětem ve škole (resp. školce) i mimo ni, a děláme to pak celý život – rozdělujeme jej na zaměstnání a volný čas.

Hettich citoval Tolstého, který ve své autobiografii vzpomíná na své dětství, kde uvádí, že si z dětství vzpomíná hlavně na svůj pokoj a svou postýlku… Prý ale celé dětství strávil v přírodě na vsi, tak proč se v jeho vzpomínkách neobjevuje ta příroda? Tolstoj píše: „Protože já sám jsem byl přírodou.“ A dále vysvětlil, že až tehdy jsme něco schopni popsat, když se z toho cítíme odděleni.

Tedy vzala jsem si z toho toto poselství:

„PŘESTAŇME DĚTI NUTIT SE CÍTIT ODDĚLENĚ OD SEBE SAMÝCH A NECHME JE BÝT HROU, PŘÍRODOU, SVĚTEM.“

Možná je díky této větě už nyní jasné, proč jsem přírodu v úvodu tohoto příspěvku dala do úvozovek. Pro nás dospělé by se dalo ještě dodat:


„DEJME NAŠIM DĚTEM ŠANCI, ABY NÁM UKÁZALY CESTU K SOBĚ SAMÝM, TÍM, ŽE JE NECHÁME ROZVÍJET TU JEJICH VLASTNÍ A OPRAVDOVOU ŽIVOTNÍ CESTU“.


A jsme oklikou zase zpět u sebeřízeného vzdělávání, ale k tomu zase v dalších příspěvcích.

HEZKÝ DEN S PŘÍRODOU (v srdci) ❤️
přeje
Petra

Sebeřízené dítě jako cesta z krize dospělých

Aneb „Žití“ v nouzovém stavu a po něm

Už je to šest týdnů, co máme v ČR nouzový stav. A omezení pohybu. Slovo nouze evokuje, že nám něco chybí; že něco nemůžeme.

Hodně lidí je teď „doma“ bez práce, resp. tzv. zaměstnání. Čekáme, co bude; řešíme, jak to bude. Hledáme, jak se zaměstnat. Máme doma děti (školkové, školní, adolescenty) a řešíme, jak spolu vyjít; jak zaměstnat i je. A možná přemýšlíme a hledáme, kdo nám na cestě z této krize může pomoci.

Pro každého může být odpověď jiná. (Rodina, přátelé, učitelé, stát, zaměstnavatel, inspirující videa, knihy či my sami?)
Já jsem za ty týdny zjistila, že odpovědí je pro mne můj čtyřletý syn. (A tím neunikám od sebe samé, neb právě on je tou osobou, která mne samou k sobě samé a k mému vlastnímu nitru neustále denně obrací.)
Jsem s ním doma, neb i náš Lesní kmen Žití („školka či lesní dětský klub“), kde pracuji, preventivně pozastavil svou přímou činnost s dětmi.

A umocněno současnou situací mi došlo to, co hledám již několik let. Že k tomu, abychom se mohli dostat v našem bytí (i Žití) z nouzového stavu, tak právě tam je třeba začít. U dětí. Umožnit jim žít jejich vlastní životní cestu; umožnit jim se naučit řídit svůj život. A díky nim se uzdravit z vlastních obav a omezení, které nám i tato současná tzv. koronovirová krize v tak velké míře zrcadlí.

Svou cestu z krize (ať „koronavirové“, či obecně psychické) díky mému synovi a obecně zamyšlení nad možnostmi, jak nám sebeřízené děti mohou pomoci se „z toho dostat“, vám chci představit v sérii článků s titulem „Sebeřízené dítě jako cesta z krize dospělých“.

A proč mě napadlo psát tento blog?
Jedna z maminek, jejíž dcera navštěvuje Lesní kmen Žití, mi v druhém týdnu uzavření klubu, poslala odkaz na web školky, kam chodí děti její kamarádky. Byla to stránka s námětem na aktivity, co dělat s dětmi doma – školka toto posílá rodičům dětí, které do ní chodí, každý den. Zrovna ten den šlo o pozorování přírody s námětem květin, jarní přírody a vyrábění tomu odpovídající. Zmíněná maminka mi to psala s dotazem, zda budeme také něco takového dělat; že některé dny přemýšlí, jak dcery doma zabavit. A já odepsala, že se nad tím zamyslím. A zamýšlela jsem se hodně; sledovala svého syna a přemýšlela, jak zprostředkovat rodičům dětí z klubu, co teď děláme, jaký je náš den, jak se mít doma fajn s dětmi, a třeba i s jedním dítětem, které nemá dětské parťáky ke hře (což mimochodem bývá častý důvod k obhajobě života dětí ve všech těch institucích – že potřebují socializaci, vrstevníky).

A došla jsem k tomu, že zkusím natáčet videa s tím, co děláme. Zpočátku jsem byla nadšená, ale pak přišly pochybnosti a otázky: „Je to k něčemu? Tohle přece nemůže nikoho inspirovat. Je to o ničem.“

První video jsem natáčela s cílem, že dám rodičům instruktáž, jak sázet semínka s dětmi. Mám tam nějaký proslov k tomu, co děláme. (Zahradníci by asi dali „oči v sloup“). Postupně proslovy ubývají a přibývá zážitků. Stále jsem k tomu kritická, ale baví mě to. Baví mě sledovat syna a natáčet ho. A jeho to taky baví – dělat video i pro druhé (Asi nějaký herecký talent). Takže krásná cesta k přijetí toho, že to prostě zkusíme.

Dnes tato videa nahrávám na společný Google disk rodičům z kmene a došlo mi, že se můžeme inspirovat navzájem tím, že budeme sdílet naše životy, že budeme druhým zprostředkovávat naše dny, že si o tom budeme povídat (či v současné době třeba právě natáčet videa či psát). A že to je to, čím se můžeme navzájem podpořit (ne to, že si budeme dávat návody, jak něco dělat), ale že budeme hledat cesty, které jsou opravdu „ty naše“ a „našich dětí“.

Právě můj syn Tom je pro mne od jeho narození tím největším učitelem. Narodil se nečekaně koncem pánevním, a jak jsem již ve zprávách přátelům o jeho narození psala – má svůj názor na život („aneb narodil jsem se s názorem: „polibte si …el.“ Nelze jej štelovat do pozic, které mu nevyhovují a pokud tak dospělý učiní, tak mu to dá pěkně sežrat. Čím dál více mi ukazuje, jak je schopen sebeřízení a odráží mi všechny mé vnitřní problémy a ukazuje mi, jakou cestou mohu skrze svou sebereflexi hledat (a snad i najít) řešení.

Možná se ptáte, co to vlastně to „sebeřízení dítěte“ je. I já nad tím každodenně přemýšlím. A poslední měsíc a půl i hodně nad svým životem a nad mou vlastní cestou k sebeřízení jak mého vzdělávání, tak celého mého života. Protože, jak postupně všichni jako dospělí zjišťujeme, naše dětské a adolescentní představy toho, že až budeme dospělí, tak si budeme konečně moci dělat, co chceme a nikdo nám do toho nebude tzv.“kecat“, se neslučují se skutečností. Jsme v běhu společnosti, která nás již od mala stavěla do podřízené role, a proto si říkám, že právě tam je třeba začít. U dětí.

Petra Milsimerová