Sebeřízené dítě jako cesta z krize dospělých

Aneb „Žití“ v nouzovém stavu a po něm

Už je to šest týdnů, co máme v ČR nouzový stav. A omezení pohybu. Slovo nouze evokuje, že nám něco chybí; že něco nemůžeme.

Hodně lidí je teď „doma“ bez práce, resp. tzv. zaměstnání. Čekáme, co bude; řešíme, jak to bude. Hledáme, jak se zaměstnat. Máme doma děti (školkové, školní, adolescenty) a řešíme, jak spolu vyjít; jak zaměstnat i je. A možná přemýšlíme a hledáme, kdo nám na cestě z této krize může pomoci.

Pro každého může být odpověď jiná. (Rodina, přátelé, učitelé, stát, zaměstnavatel, inspirující videa, knihy či my sami?)
Já jsem za ty týdny zjistila, že odpovědí je pro mne můj čtyřletý syn. (A tím neunikám od sebe samé, neb právě on je tou osobou, která mne samou k sobě samé a k mému vlastnímu nitru neustále denně obrací.)
Jsem s ním doma, neb i náš Lesní kmen Žití („školka či lesní dětský klub“), kde pracuji, preventivně pozastavil svou přímou činnost s dětmi.

A umocněno současnou situací mi došlo to, co hledám již několik let. Že k tomu, abychom se mohli dostat v našem bytí (i Žití) z nouzového stavu, tak právě tam je třeba začít. U dětí. Umožnit jim žít jejich vlastní životní cestu; umožnit jim se naučit řídit svůj život. A díky nim se uzdravit z vlastních obav a omezení, které nám i tato současná tzv. koronovirová krize v tak velké míře zrcadlí.

Svou cestu z krize (ať „koronavirové“, či obecně psychické) díky mému synovi a obecně zamyšlení nad možnostmi, jak nám sebeřízené děti mohou pomoci se „z toho dostat“, vám chci představit v sérii článků s titulem „Sebeřízené dítě jako cesta z krize dospělých“.

A proč mě napadlo psát tento blog?
Jedna z maminek, jejíž dcera navštěvuje Lesní kmen Žití, mi v druhém týdnu uzavření klubu, poslala odkaz na web školky, kam chodí děti její kamarádky. Byla to stránka s námětem na aktivity, co dělat s dětmi doma – školka toto posílá rodičům dětí, které do ní chodí, každý den. Zrovna ten den šlo o pozorování přírody s námětem květin, jarní přírody a vyrábění tomu odpovídající. Zmíněná maminka mi to psala s dotazem, zda budeme také něco takového dělat; že některé dny přemýšlí, jak dcery doma zabavit. A já odepsala, že se nad tím zamyslím. A zamýšlela jsem se hodně; sledovala svého syna a přemýšlela, jak zprostředkovat rodičům dětí z klubu, co teď děláme, jaký je náš den, jak se mít doma fajn s dětmi, a třeba i s jedním dítětem, které nemá dětské parťáky ke hře (což mimochodem bývá častý důvod k obhajobě života dětí ve všech těch institucích – že potřebují socializaci, vrstevníky).

A došla jsem k tomu, že zkusím natáčet videa s tím, co děláme. Zpočátku jsem byla nadšená, ale pak přišly pochybnosti a otázky: „Je to k něčemu? Tohle přece nemůže nikoho inspirovat. Je to o ničem.“

První video jsem natáčela s cílem, že dám rodičům instruktáž, jak sázet semínka s dětmi. Mám tam nějaký proslov k tomu, co děláme. (Zahradníci by asi dali „oči v sloup“). Postupně proslovy ubývají a přibývá zážitků. Stále jsem k tomu kritická, ale baví mě to. Baví mě sledovat syna a natáčet ho. A jeho to taky baví – dělat video i pro druhé (Asi nějaký herecký talent). Takže krásná cesta k přijetí toho, že to prostě zkusíme.

Dnes tato videa nahrávám na společný Google disk rodičům z kmene a došlo mi, že se můžeme inspirovat navzájem tím, že budeme sdílet naše životy, že budeme druhým zprostředkovávat naše dny, že si o tom budeme povídat (či v současné době třeba právě natáčet videa či psát). A že to je to, čím se můžeme navzájem podpořit (ne to, že si budeme dávat návody, jak něco dělat), ale že budeme hledat cesty, které jsou opravdu „ty naše“ a „našich dětí“.

Právě můj syn Tom je pro mne od jeho narození tím největším učitelem. Narodil se nečekaně koncem pánevním, a jak jsem již ve zprávách přátelům o jeho narození psala – má svůj názor na život („aneb narodil jsem se s názorem: „polibte si …el.“ Nelze jej štelovat do pozic, které mu nevyhovují a pokud tak dospělý učiní, tak mu to dá pěkně sežrat. Čím dál více mi ukazuje, jak je schopen sebeřízení a odráží mi všechny mé vnitřní problémy a ukazuje mi, jakou cestou mohu skrze svou sebereflexi hledat (a snad i najít) řešení.

Možná se ptáte, co to vlastně to „sebeřízení dítěte“ je. I já nad tím každodenně přemýšlím. A poslední měsíc a půl i hodně nad svým životem a nad mou vlastní cestou k sebeřízení jak mého vzdělávání, tak celého mého života. Protože, jak postupně všichni jako dospělí zjišťujeme, naše dětské a adolescentní představy toho, že až budeme dospělí, tak si budeme konečně moci dělat, co chceme a nikdo nám do toho nebude tzv.“kecat“, se neslučují se skutečností. Jsme v běhu společnosti, která nás již od mala stavěla do podřízené role, a proto si říkám, že právě tam je třeba začít. U dětí.

Petra Milsimerová